Příběh první

Můj příběh je z pohledu odborníků v podstatě velmi jednoduchý. Nástup nemoci v pozdní pubertě,
stejně jako velká většina psychotických onemocnění. První ataka mě zasáhla v prvním
ročníku na univerzitě. Vnější projevy nemoci se jevily jen jako trochu výstřední chování a malá
komunikativnost. Co se ale opravdu odehrávalo, se těžko popisuje, protože myšlenky, které mě
pronásledovaly, neměly logické opodstatnění, nebo aspoň později jsem k tomu dospěla po
zpracování celého „bláznovství“. Trvalo mně to ale hodně dlouho. Po první hospitalizaci jsem
svou situaci jen velmi ztěžka zvládala, nebo spíš nezvládala. Pro mě zachraňující (až
s odstupem času jsem mohla zhodnotit) byla hospitalizace v denním stacionáři Výzkumného
ústavu psychiatrického v Bohnicích. Kromě sociální rehabilitace nabízeli několik různých terapií,
jako např. muzikoterapie, biblioterapie, arteterapie a pracovní terapie (keramika, práce na
zahradě). Součástí sociální rehabilitace byla také návštěva kin a divadel a různých výstav a
kulturních akcí. Shrnuto – celý denní program měl navodit běžný pracovní den a denní starosti.
Protože to byl denní stacionář, musela jsem vstávat na určitou hodinu, dopravit se na konkrétní
místo a zapojit se do denního programu. Později jsem dospěla k tomu, že to byla vlastně jediná
možnost, jak se dostat z mé těžké a beznadějné situace po první hospitalizaci. Po propuštění
z Bohnic jsem sice pomalu ale s odhodláním mohla pracovat. Nejprve jen jako pomocník
v zahradnictví, ale jak se mé pracovní návyky upevnily, nastoupila jsem do zaměstnání na plný
úvazek. Celý tento proces byl pro mě zachraňující, i když se nemoc během mého života ještě
několikrát vrátila, snažila jsem se, aby to co nejmíň „bolelo“ a vize, že to zase může být lepší,
mě po zkušenosti z VÚPs utvrzovala v tom, že když se člověk aktivně zapojí do nějaké činnosti
a nerezignuje nad svým stavem, má velkou šanci žít pokud možno plnohodnotný život, i když
první diagnóza nebyla velmi povzbudivá. Popisuji, co bylo, o to víc mě těší, že všechno toto je
nabízeno pro lidi s osudem podobným mému i v našem regionu. Protože mám možnost chodit
a teď už i pracovat pro Zahradu 2000, mohu také zodpovědně říct, že to co nabízí je pro člověka
v našich podmínkách to nejlepší, jak se dostat z pomyslného dna a začít znovu žít. A věřte
mi, je to hodně důležité.

Hana