Se svou duševní poruchou se potýkám už čtrnáctý rok. Byla období, kdy bylo vše dobré, by-
la období, kdy se nedařilo. Celkově jsem prošla čtyřmi atakami nemoci, po každé z nich jsem

byla hospitalizována. Nejhorší důsledky pro mne měla poslední ataka v roce 2011. Nejhorší,

ale zároveň to bylo to příslovečné dno, od kterého se člověk může odrazit. Zde je výňatek

z mého příběhu tak, jak jej uvádím na svých osobních internetových stránkách:

Leden 2011 – březen 2012:

Dcera se vrátila zpět k prarodičům, byla jsem bez práce, vystěhovali mne z bytu. Skončila jsem

na ubytovně nedaleko Jeseníku. Rodiče se mnou přestali komunikovat, protože jsem k nim

byla během ataky vulgární. Děti si ode mne držely odstup, narušily se všechny mé vztahy.

Propadla jsem hluboké depresi a beznaději. Neviděla jsem ze své situace žádné východisko,

změnila jsem sice psychiatra a vrátila se k lékům, ale mou mysl zaměstnávaly stále více myšlenky

na sebevraždu. Do tohoto rozpoložení přišla zpráva, že zemřel můj tatínek. Má deprese dosáhla vrcholu.

Měla jsem nastřádané léky, koupila jsem si alkohol.

Jenže – člověk míní…. Má spolubydlící na ubytovně spolykala hromadu léků a já byla zapojena

do její záchrany. Volala jsem záchranku, asistovala záchranářům, balila věci do nemocnice,

vypovídala na policii. Tento zážitek mne doslova obrátil naruby. Přičtu-li k tomu své svědomí

a stále v koutku přetrvávající pocit zodpovědnosti vůči svým dětem, krize byla zažehnána. Na

internetu jsem našla odkaz na jasnovidce, kterého jsem požádala o pomoc s mými existenčními

problémy. Pracovali jsme na mých negativních přesvědčeních a na jejich transformaci v pozitivní

přístup k životu. Dodal mi naději, že nic netrvá věčně a že změna je možná. A tento přístup se brz

y začal projevovat v praxi.

Už při dřívějších pobytech v léčebně jsem měla informaci o organizaci Zahrada 2000, která

sídlila v Jeseníku. Nasbírala jsem odvahu a navštívila ji. Prostředí na ubytovně a nečinnost

mne motivovaly ke změně. Do Zahrady jsem dvakrát týdně dojížděla, pletla jsem, šila jsem,

zapojila jsem se do klubu vaření. V únoru 2012 (tři měsíce po ukončení práce na změnách

negativních přesvědčení) mi nabídli možnost bydlet v chráněném bytě a pracovat na chráněném

místě v tréninkové prádelně. Vyřešily se mi tak dva problémy najednou – bydlení i finance. Můj

psychický stav se začal lepšit. Zapojila jsem se do ročního psychoedukačního kurzu Jak žít a

pracovat s chronickým duševním onemocněním. Teprve nyní jsem dostala ucelené informace o

své nemoci, o možnostech, které mám, účastnila jsem se terapeutické skupiny. Také jsem za-

čala navštěvovat psycholožku, přestala jsem být pasivní obětí, začala jsem aktivně jednat. Pře-
konala jsem izolaci, která mne provázela po většinu předcházejícího období. Získala jsem nové

přátele. Mé pokroky byly takové, že mi vedení organizace nabídlo zapojit se do projektu

“Zapojení peer konzultantů do péče o duševní zdraví”, který pořádala pražská organizace Cen-
trum pro rozvoj péče o duševní zdraví. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale souhlasila jsem.

2013 – současnost:

Jako cíl pro uvedené období jsem si dala co nejvíce se vzdělávat. Práce v prádelně byla

vcelku zábavná, ale můj intelekt příliš nerozvíjela. Potřebovala jsem trénovat soustředění a pa-
měť, vrátit se ke svým dřívějším schopnostem, předpokladům a snům. Můj cíl se mi podařilo

naplnit. V rámci výše uvedeného projektu jsem se zúčastnila týdenní stáže v Holandsku, poté

následovalo vzdělávání pro peery v Praze, zde jsem se poprvé setkala s pojmem RECOVERY

– zotavení. To mou naději posílilo. Na podzim 2013 jsem nastoupila v Zahradě 2000 jako peer

konzultantka. Začala jsem pracovat s lidmi. Navštěvujeme pacienty v psychiatrických nemocni-
cích v Bílé Vodě a v Opavě, sdílím svůj příběh zotavení se zájemci z řad klientů, odborníků i

veřejnosti. V uplynulém roce jsem měla možnost účastnit se skupinových i individuálních su-
pervizí. Absolvovala jsem šestidenní sociálně psychologický výcvik. S podporou Zahrady 2000

jsem iniciovala vznik svépomocné skupiny Cestičky k zotavení. Jsem spokojená, daří se mi.

Urovnaly se mi vztahy s maminkou i s dětmi. Přibývají další přátelé. Naučila jsem se svou ne-
moc – poruchu – přijímat, nemám pocit, že by mne omezovala. Užívání či neužívání léků již ne-
ní středobodem mého smýšlení. Svůj vliv má jistě i plynutí času, je mi přes 50 let a mé děti do-
spěly. Zklidnila jsem se, více si věřím. Našla jsem si samostatné bydlení. Cítím se být soběs-
tačná a vidím před sebou řadu nových výzev, které na mne čekají.

Co se týká spirituality, udržuji rovnováhu (dřív to bylo buď a nebo).

Vím, můj stav se může zase zhoršit, ale také vím, že nejsem sama a že mám řadu nástrojů,

jak zhoršení zvládnout. Také mám příklad v těch, kteří šli a jdou svou cestu zotavení přede

mnou a se mnou.

Jsem vděčná za naději, která vstoupila do mého života nenadále a formou, kterou jsem neče-
kala.

Přeji Vám, aby vstoupila i do Vašeho života. Světlana