Jak může pomoci rodina

Psychóza nemá obrovský dopad jen na nemocného, ale i na jeho rodinu. Rodina hraje v procesu uzdravování člověka s psychózou velkou roli. Psychóza, která zasáhla blízkého člověka je pro rodinu velkou zátěží – především psychickou, sociální, ale i finanční.

Jak už víme, psychózou nejčastěji onemocní lidé na začátku dospělosti, kdy mají ještě poměrně pevné vztahy s rodiči.  Rodiče velmi špatně snáší změnu v chování svého dítěte, často si nechtějí připustit, že by se toto mohlo stát právě jejich dítěti.

Reakce na výskyt psychózy v rodině by se dala rozdělit do několika fází:

  1. Fáze popření – rodina odmítá, že by byl jejich člen rodiny nemocný. Často sami sebe přesvědčují o tom, že je to omyl, že to přejde a podobně. Bohužel, pokud rodina popírá realitu, často nedojde k včasné léčbě, která je pro dobrou prognózu velice důležitá.
  2. Fáze hněvu – rodina může zažívat plno negativních emocí, jsou plní zmatku. Mohou cítit vztek, že nemoc zasáhla právě jejich dítě (či příbuzného), může docházet k obviňování jiných členů rodiny nebo sama sebe či nemocného (přesvědčení, že psychózu zavinili rodiče svou výchovou – což není pravda, obviňování nemocného, že způsobil krizi v rodině apod.).
  3. Fáze smíření – členové rodiny postupně přijmou fakt, že jejich blízký onemocněl psychózou. Snaží se hledat konstruktivní řešení.

Neprokázalo se, že by rodinné prostředí mělo významný vliv na vznik psychózy.

Jak může rodina pomoci

Průběh duševního onemocnění i celkový psychický stav nemocného do velké míry závisí na tom, v jakém prostředí člověk žije. Rodina má tedy významný vliv na průběh onemocnění. Rodina může člověku, který onemocněl psychózou velmi významně pomoci, poskytnout mu oporu a dostatečné bezpečné zázemí.

 Jak by se tedy měla rodina chovat

  • Měla by pochopit onemocnění a plně mu porozumět.
  • Vytvoření bezpečného a příjemného prostředí, kde může nemocný vložit svou důvěru a cítit se dobře.
  • Rozpoznat, které události představují pro nemocného zvýšenou zátěž a stres.
  • Zaznamenání časných varovných příznaků relapsu a pomoc nemocnému provést kroky k tomu, aby se nemoc nevrátila (či aby relaps proběhl mírněji).
  • Dodržovat pravidelný denní režim a dobrou životosprávu.
  • Mluvit jasně, srozumitelně, upřímně a otevřeně.
  • Naučit se podporovat sebevědomí nemocného.
  • Dokázat ocenit, vidět i malé pokroky.
  • Nevyčítat projevy nemoci – nemocný za ně nemůže.
  • Rozpoznat projevy emoci od povahových rysů (znát i negativní příznaky nemoci).
  • Podpora s užíváním léků, a to i poté, když příznaky odezní.
  • V urgentních případech mohou zavolat lékaře.
  • Snížit stresující okolí a prostředí.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *